Jedna z nejúžasněji položených obcí v České republice má 214 stálých obyvatel, 147 z nich pracuje ve zdejších lázních, které jsou společně s Janskými Lázněmi posledním státním ozdravným zařízením tohoto typu v České republice.

Patro pro prezidenta

První zmínky o léčivých pramenech pochází z počátku 18. století. „Lázně založil nejmladší syn Marie Terezie Maxmilián II. - František v roce 1780. Pod lékařským dohledem je lázeňská léčba řízena od roku 1785. Dnešní název Karlova Studánka lázně získaly v roce 1803 po nejslavnějším habsburském vojevůdci Karlovi,“ zahrnuje mne informacemi ředitel lázní Lubomír Schellong.

Dále se dozvídám, že ve zdejším unikátním prostředí hledala cestu ke zdraví řada známých osobností. V posledních několika letech například bývalý prezident Václav Havel s manželkou nebo Petr Pithart. „Prezident Havel měl v roce 2000 pronajaté celé patro Slezského domu. Společně s ním a jeho ženou zde byla také početná ochranka,“ vysvětluje ředitel.

S tebou mě baví svět

Budovu Slezského domu budete určitě zdát, i když jste v Karlově Studánce nikdy nebyli. Zahrála si v komedii století S tebou mě baví svět. Ve filmu představovala hotel, kde bydlí zpěvačka v podání Zdeny Studenkové a Pavel Nový jako její manžel za ní každou noc jezdí na lyžích. A jednou musí z jejího pokoje prchat oknem.

„No, neměl to zrovna nejblíž, chudák se asi docela najezdil. Vlastně si vůbec nedokážu představit, jak zvládl těch přibližně dvě stě kilometrů během noci ujet,“ usmívá se Lubomír Schellong nad faktem, že filmová chalupa, na které se konala expedice Apalucha, leží v Krkonoších, přestože hlavní hrdinové ve filmu říkají, že jedou trávit dovolenou do Beskyd.

Ale zpět do Karlovy Studánky. Ujímá se mě vedoucí fyzioterapeutka Hana Macková a vede mne na exkurzi areálem lázní, kde se léčí lidé s nemocemi horních a dolních cest dýchacích, ženy po onkologických problémech a pacienti s lehčími formami nemocí pohybového aparátu.

Kosmonaut v trenýrkách

„Naši největší chloubou je relaxačně-léčebný bazén, který je naplněný vodou z jednoho ze zdejších léčebných pramenů. Trysky a masážní vany zabudované v podlaze i stěnách bazénu nabízí návštěvníkům z řad pacientů i široké veřejnosti neuvěřitelných 48 procedur,“ chlubí terapeutka Hana. A vybízí mne, abych si léčivé účinky vody vyzkoušel na vlastní kůži.

Protože jsem se však na dnešní cestu „chytře“ nevybavil plavkami, raději přijímám až druhou nabídku na suchou uhličitou koupel. Svlečen do spodního prádla se ocitám v obrovském nafukovacím pytli, do něhož Hana vpouští plyn. Pytel se nafukuje a já si po chvíli připadám jako kosmonaut uvězněný ve svém skafandru.

Hurá na Praděd

„Během několika minut se vám nádherně okysličí celé tělo a omládnete o několik let,“ směje se Hana, když se ptám na účinky léčby. Namísto přílivu energie na mne ale jde spíše spánek, a tak z lázní mířím do kavárny na trochu lahodného kofeinového nápoje, který mne postaví na nohy před následujícím výstupem na nejvyšší moravskou horu Praděd.

Z časových důvodů se nechávám vyvézt do poloviny výstupu autobusem. Z Ovčárny, která víc než jeden z nejvyšších horských vrcholů připomíná parkoviště před supermarketem, se pak vydávám na čtyřkilometrovou pouť k „posvátné“ hoře všech Moravanů. Za dobré viditelnosti je ze zdejšího vysílače, který slouží i jako rozhledna, vidět až do dalekých Alp. Protože je ale mlha a prší, kochám se alespoň pohledem na blízké kopce.

Zkáza po vichřici

Zpět do Karlovy Studánky se vracím údolím říčky Bílé Opavy. Přírodní rezervace stejného jména byla vyhlášena už v roce 1963 na ploše 280 hektarů a dnes je součástí Národní přírodní rezervace Praděd s celkovou rozlohou přesahující 20 kilometrů čtverečních.

Sestup mi trvá něco přes tři hodiny. Proplétám se mezi balvany, procházím po mostcích a lávkách, pozoruji život ve zdejší krajině, která se zatím stále vzpamatovává z velké vichřice, která ji postihla v listopadu roku 2004. Většina vyvrácených a polámaných stromů zde zůstala ponechána k zetlení a dnes už na nich raší nový život.

Pln dojmu se ocitám zpět v centru malebné Karlovy Studánky. „Až budu stár a nemocen, chci hledat ztracené zdraví právě zde,“ říkám si sám pro sebe a chystám se na dobrou večeři v jedné ze zdejších restaurací. Když ale na ceduli s otvírací dobou zjistím, komu provozovna patří, couvám a mířím ke konkurenčnímu lokálu. U bývalého nechvalně proslulého příslušníka komunistické státní bezpečnosti Lubomíra Zifčáka se mi jíst nechce.

Šperky tvoří samo sklo

Večer se přiblížil. Po cestě k autobusu potkávám výtvarnici a majitelku vitrážové manufaktury Ivetu Strnadovou z Vrbna pod Pradědem, která se podílela na obnově několika kapliček v Jeseníkách. V Karlově Studánce prodává své energeticky nabité skleněné šperky. „Při výrobě nechávám konečný tvar na skle samotném, nechávám se jím vést.

Každé dílo je tak naprostým originálem,“ říká usměvavá umělkyně. Její šperky prý dokáží dodat energii i zklidnit pošramocenou nervovou soustavu. Potřeboval bych nyní obojí, proto si jeden ze šperků pořizuji a zavěšuji na krk. Účinky se prý dostaví už po několika hodinách. Až dojedu domů, bude ze mě možná už úplně jiný člověk. Klidný, vyrovnaný a plný síly. Nashledanou za týden.

Text: René Flášar Foto: Jaroslav Švanda